Betlémská kaple je kaple na pražském Starém Městě. Původní kaple zde byla postavena roku 1391 a byla určena pro česká kázání. Kázal zde Mistr Jan Hus a další husitští kněží. Poté kaple vystřídala řadu jiných určení, zchátrala a roku 1786 byla proto zbořena. Znovu vybudována byla v 50. letech 20. století jako památník husitského hnutí. Obnovená kaple slouží také jako slavnostní aula Českého vysokého učení technického v Praze.Betlémská kaple byla založena zakládací listinou z 24. května 1391 Hanušem z Mühlheimu a Janem Křížem. Stavba kaple probíhala v letech 1391 až 1394.[1] Kaple byla určena výhradně pro kázání a to kázání v mateřském jazyce, tj. v češtině. To, že nešlo o prostor určený k bohoslužbám (slavení eucharistie) bylo vyjádřeno jak termínem "kaple", tak stavebně, neboť budova neměla žádný presbytář.[1] Později, už v době Husova uvěznění v Kostnici však došlo i ke slavení eucharistie, a to pochopitelně sub utraque, česky "pod obojí způsobou". Dokladem této skutečnosti je mj. dodnes dochovaná nika, která velmi pravděpodobně fungovala jako sanktuář.
Nejvíce je Betlémská kaple spojována s působením Jana Husa. Ten zde kázal od roku 1402 do 1413. Jan Hus byl zároveň od roku 1409 rektorem Karlovy University a tak začala být Betlémská kaple spojována s universitou. Na kázání do kaple často chodila i druhá manželka Václava IV., královna Žofie Bavorská.[1]V pozdním středověku a po celou renesance sloužila kaple v podstatě jako regulérní farní kostel. Přitom byl často připomínán odkaz Jana Husa. Roku 1521 zde kázal Tomáš Müntzer. Roku 1548 byla kaple nákladně obnovena "pro čest a chválu boží a slavné paměti Mistra Jana Husa".[2] V té době zde také byla pohřbena celá řada významných pražských měšťanů. Po Majestátu Rudolfa II. její správu převzala Jednota bratrská. Roku 1622 odevzdal Ferdinand II. Betlémskou kapli Tovaryšstvu Ježíšovu, které tehdy spravovalo celou pražskou univerzitu. Už roku 1638 ji byli nuceni univerzitě postoupit, ale roku 1661 ji opět, spolu s nedalekými budovami Nazaretské a Loudovy koleje za 3200 získali, neboť zde postupně vznikal areál jezuitského Semináře svatého Václava. Po zrušení jezuitského řádu roku 1773 fungovala Betlémská kaple jako filiální kostel k nedalekému kostelu svatého Jiljí, ale roku 1786 byla pro svůj špatný stav zbořena. Několik desetiletí sloužila prázdná parcela jako sklad dřeva. V letech 1836-1837 zde byl postaven třípodlažní činžovní dům. V roce 1919 byl uskutečněn hloubkový průzkum, který prokázal značnou zachovalost původního zdiva, proto bylo po únoru 1948 z podnětu Zdeňka Nejedlého rozhodnuto o obnově kaple a obytný dům byl znárodněn a demolován.[2]Rekonstrukci kaple na místě vyvlastněného domu projektoval architekt Jaroslav Fragner na objednávku představitelů komunistického režimu, který část svojí legitimity zakládal na svébytné interpretaci husitského dědictví. Fragner sám o této rekonstrukci napsal, že: "smyslem obnovy nebyla regenerace památky jakožto účelového zařízení, nýbrž vyzdvižení památníku českého husitství".[3] Rekonstrukce probíhala mezi lety 1950 a 1952.[4]
Kapli, sloužící z valné části socialistické propagandě ale i jiným veřejným účelům, v roce 1987 převzalo České vysoké učení technické v Praze. Po rekonstrukci byla 26. května 1992 znovu otevřena pro veřejnost. Konají se zde imatrikulace, promoce studentů, jmenování profesorů do funkce a různé další akce. V kapli se mj. pravidelně konají vzpomínkové ekumenické bohoslužby.Původní podoba kaple
Budova kaple vznikla z větší části na zahradě navazující na dvůr Křížova domu ležícího v Dominikánské (dnes Husově) ulici. Křížův dům je dodnes v přestavěné podobě dochován jako čp. 238 a 239. Menší část kaple pak vznikla na přilehlé části hřbitova, který se rozkládal kolem kostela svatého Filipa a Jakuba. Tento románský, goticky přestavěný farní kostel se rozkládal na části plochy dnešního Husova náměstí.[1]
Mezi Křížovou zahradou a Křížovým domem se nalézal objekt sladovny s rozlehlým sklepem. Ten byl proměněn na tzv Dům kazatelů obsahující též sakristii kaple.[1]
Samotná Kaple dostala velmi nepravidelný tvar, který byl důsledkem požadavku na co největší užitnou plochu. S tím souvisí zmíněný zábor části přilehlého hřbitova, proti němuž důrazně protestoval farář kostela svatého Filipa a Jakuba. Spor vyřešil až zásah konzistoře.[1]
Stavba byla v podstatě ze všech stran obestavěna zástavbou, neboť cca 2 metry před současným průčelím do dnešního Betlémského náměstí stál zmíněný kostel a hřbitov.[1] Hlavní vstup do Betlémské kaple tvořil malý portál v levé části průčelí. Není zcela jasné, jak byly ukončeny střechy. Je pravděpodobné že dvojice štítů měla odlišnou podobu, nebo že zde již od počátku byla dvojice valbových střech jak to ukazuje například Huberův plán Prahy z let 1765-69 i dochovaná zaměření. Další odlišností současné podoby od původního stavu je jiný počet oken v průčelí. Jak opět dokládají historické plány, bylo jich zde původně šest, ale okno nad portálem omylem nebylo rekonstruováno. Okna byla velmi pravděpodobně od počátku vybavena kružbami.[5]
Interiér stavby byl obnoven zřejmě relativně přesně. Už původní architektura kaple byla velice strohá a jednoduchá. Kubický prostor byl již původně zastropen trámovým stropem neseným pilíři či spíše dřevěnými sloupy.[6]
Orloj (z lat. horologium a ital. orologio) jsou mechanické hodiny se zvláštním mechanismem, které kromě času ukazují i polohu některých nebeských těles na obloze. V tomto smyslu lze orloj považovat za předchůdce planetária.Podobná konstrukce s ozubenými koly je známa už z antiky (Mechanismus z Antikythéry), ovšem bez vlastního pohybu. Po objevu mechanických hodin koncem 13. století zkonstruoval první orloj (astrarium) Giovanni de Dondi v Padově v letech 1348-1364. Orloje patřily na přelomu středověku a novověku k vrcholným produktům soudobé astronomie, matematiky a mechaniky. Většinou ukazovaly jen polohy Slunce a Měsíce, i když Dondiho Astrarium prý ukazovalo i další planety. Jediným heliocentrickým orlojem v Česku je Olomoucký orloj, postavený v 15. století a kompletně přestavěný padesátých letech 20. století v duchu socialistického realismu. Orloje lze najít v mnoha evropských městech, většinou však byly později zcela přestavěny (Štrasburk, Padova).Jeden z nejznámějších a nejlépe zachovaných, Staroměstský orloj na Staroměstském náměstí v Praze, byl zkonstruován v roce 1410. Další významné orloje byly především v Itálii, v Německu, ve Francii a v Anglii (např. Rouen, Besançon, Štrasburk, Bern, Heilbronn, Rostock, Lübeck, Münster, Wells). Poměrně zachovalý orloj má také katedrála ve švédském Lundu. Menší novodobý orloj je např. na Nové radnici v Prostějově (viz obrázek). Známý je též Kremelský orloj v moskevském Kremlu, který dal jméno i stejnojmenné divadelní hře.Středověké orloje mají běžný hodinový stroj s lihýřem a pohonem závažím. Od hlavního hodinového hřídele se ozubeným převodem odvozují další (pomalejší) pohyby zvířetníku a Měsíce. Hlavní rozdíl je v uspořádání ciferníku. Některé orloje (Benátky, Brescia, Wells aj.) měly 24hodinový ciferník s hodinovou ručkou, pohyb Měsíce znázorňovala buď další ručka, nebo se fáze Měsíce ukazovaly mimo ciferník. Zvířetník byl na pohyblivém mezikruží ciferníku. Jiné orloje (Bern, Lund, Praha, Rostock aj.) užívaly konstrukci astrolábu s excentrickým zvířetníkem a symboly Slunce a Měsíce, které se na příslušných ručkách posouvají. Orloj tak ukazuje i jejich výšku nad obzorem, případně tzv. babylonský čas.Orloj v Kryštofově Údolí, inspirovaný pražským orlojem, polohu nebeských těles neukazuje a není tedy orlojem v původním smyslu.Staroměstský orloj postavil podle staré pověsti mistr Hanuš. Z obavy, že by mohl své nádherné dílo zopakovat i v jiných městech, ho pražští radní nechali zákeřně přepadnout a oslepit. Mistr Hanuš, který tušil, kdo za krutým činem stojí, se však pomstil - vložil ruku do stroje a orloj zastavil. Dalších 100 let prý nikdo nebyl schopen pražský orloj opravit